Honzík přijde za maminkou, že by chtěl koupit kolo. Matka mu ale říká, že nemá peníze, ale že mu splní jakékoliv jiné přání. Synek se toho ale chytne a přeje si, aby si zahráli na maminku a tatínka. Matce nezbývá, než splnit jeho přání. Po dohodě si musí lehnout do ložnice jen v noční košili. S úzkostí čeká v posteli, co se bude dít. Najednou se rozletí dveře a v nich synátor, v otcově kvádru a poroučí:
"Vstávej stará, jdeme klukovi koupit to kolo!"
Farář se ptá chlapce:
"Modlíte se doma před jídlem?"
Chlapec odpoví:
"No, jen když máme jíst houby, co nasbíral tatínek."
Malý chlapec si šel koupit čokoládovou figurku.
"Co bys radši, chlapečka nebo holčičku?" zeptala se prodavačka.
"Chlapečka, na tom je o kousek víc čokolády."
Malá dcerka v roce 2513 se ptá svého otce:
"Tati, dneska jsem zaslechla, že prý kdysi žili v nějakých Čechách nějací Češi, slyšels o tom něco?"
"Samozřejmě maličká, prý právě podle nich se dnes říká: "... ty seš blbej jako Čech."
"Aha, a kde ty Čechy byly?"
"No, to se neví, ale asi někde ve střední Evropě..."
"A to vážně byli tak blbí?"
"Asi ano děvče, podle pověstí si prý rozprodali a vytunelovali vlastní zemi, jejich vláda nechala lidi umírat, protože náklady na léčení si nemohl slušný člověk
dovolit, a pokud ano, brzy zemřel zadlužený hladem, protože lichvářství bylo posvěceno na byznys. Za vrcholné představitele si postupně volili kdejakého lumpa,
jeden prezident dokonce pustil z vězení lumpy a darebáky, ještě dříve než je stihli potrestat a zabavit, co nakradli. Ti Češi si zlikvidovali zemědělství a průmysl, tím vzali lidem práci. Prodávali jedovatý alkohol, dováželi a draze prodávali odporné a nezdravé potraviny jiných zemí jen proto, že byly levné a dalo se na nich pohádkově zbohatnout. Kdo se bránil útočníkovi, toho zavřeli a útočník byl ponechán na svobodě a ještě odškodněn. Vyživovali si z vlastní kapsy zloděje a jiné darebáky a církve a stali se poskoky cizích mocností. Dokonce i zákony udělali takové, aby vyvolení mohli beztrestně krást a prostí lidé to spláceli z obrovských a nesmyslných daní. Ale nejspíše to jsou jenom povídačky, tomu se nedá věřit. To se jenom tak říká, víš. Protože podle výpočtů tak blbý nikdo být nemůže!"
Malý Karlík povídá doma mamince:
"Mami, dneska se mě ptala paní učitelka, jestli mám sourozence."
"A cos odpověděl?"
"Že jsem jedináček."
"A co na to učitelka?"
"Chválabohu!"
„Tati, pojď se se mnou podívat do cirkusu!“
"Nemám čas, Mařenko.“
"Včera kluci říkali, že tam jezdí na tygrovi nahá žena.“
"No dobře, tak půjdu, tygra jsem už dlouho neviděl.“
Ve škole probírají děti povolání svých tatínků.
Jaroušek říká: "Můj tatínek je pekař."
Anička: "Můj tatínek je ředitel."
Vlastík: "Můj tatínek je doktor."
Přihlásí se Pepíček a smutně říká: "Můj tatínek je taxíkář."
Paní učitelka se zeptá: "A proč to říkáš tak smutně, Pepíčku, vždyť taxíkář je také užitečné zaměstnání."
Pepíček odpoví: "Když ona si maminka tenkrát zapomněla napsat číslo toho taxíku."